Jaderné odstrašení Ruska a Číny je správná cesta

Spojené státy přijímají novou jadernou doktrínu, aby zabránily konvenčnímu i omezenému jadernému útoku na Evropu.

Základní problém

Ze všeho nejdřív chci ujasnit jednu věc. Jsem podporovatelem NATO, velké přítomnosti Spojených států v Evropě. Zároveň jsem odpůrcem jednotné evropské armády i čehokoli, co by se tomu mohlo byť jen náznakem blížit.

Nikdo nemůže zpochybnit, že bezpečnostní situace v Evropě, i ve světě, má sestupnou tendenci. Počínaje rokem 2008 a agresí Ruska vůči Gruzii, anexí Krymu, útoky na Ukrajinu a spuštěním hybridní kampaně proti Západu. A konče útoky fanatických muslimů. Pro ně představují západní hodnoty svobody jednotlivce a vláda práva jen  nepřátelské věci.

Útok v Berlíně

Proč tomu tak je

Výše popsaný stav má několik důvodů.

Prvním je domněnka, že párty 90. let po rozpadu socialistického bloku bude trvat věčně. Většina západních lídrů si myslela, že je hlavní nepřítel pryč. Že nyní budeme všichni žít v míru a bezpečí. Nebudeme, a jak je vidět, trestuhodně jsme zaspali dobu.

Pád Berlínské zdi

K moci přišla levice

K moci se dostali levicoví politici, a stejně tak se do socialistického molochu pomalu ale jistě transformuje EU. Pro socialistického politika představuje bezpečnostní položka položku zbytečnou. Mnohem důležitější je pro něj uplácet svého voliči benefity. Zkoušet různé nástroje sociálního inženýrství a nechat společnost se multikulturně obohatit.

Z toho důvodu se mnoho států stálo státy zaopatřovacími. Sociálními. Levicoví politici si myslí, že mohou občana vychovávat. Považují ho za nesvéprávného. Když je tedy pozornost upřená domů, jen málo prostoru zbývá pro pozorování vnějších vlivů.

Výdaje na obranu v členských zemích NATO spadly pod požadovaná 2%. Někde dokonce i pod procento jedno! 

Inklinace k totalitním režimům

Malé výdaje na obranu jsou však jen částí problému. Levicoví politici mají obecně tendenci k tomu, bratříčkovat se s totalitními režimy, mít pro ně slabost.

Krásnou ukázkou mohou posloužit dva čelní představitele EU. Předseda Komise Juncker po smrti vraha Castra posílal kondolence na Kubu. Když byl upozorněn na to, že tento komunistický vrah podporoval nesvobodu v zemích bývalého východního bloku, přes svého mluvčího vzkázal, že se na to my a naši sousedi díváme příliš úzce. A to ani nemusíme mluvit o tom, že se Juncker chystá otevírat výstavu věnovanou Karlu Marxovi.

Dalším příkladem může posloužit Federica Mogherini. Ta aktivně podlézá jak Teheránu, tak i Palestincům, ke kterým se zády otáčí i samotní Arabové. Pozornost Vysoké představitelky pro zahraniční věci je upřena všude, jen ne na podstatné věci, které pro EU představují zásadní bezpečnostní hrozbu.

Slabost levicových politiků

S tím úzce souvisí slabost levicových politiků. Ti z různých důvodů nejsou schopni držet své slovo a být asertivní tam, kde je to potřeba. Příklad může být osm let naprosto otřesného vládnutí Baracka Obamy. Z mého pohledu jednoho z nejhorších prezidentů USA:

Jeho pasivita v mezinárodní politice přinesla snížení vlivu Spojených států ve světě. Obama nebyl schopen zatočit s Assadem, který plynoval své vlastní lidí. A to říkal, že chemické zbraně jsou pro něj červenou linií, jež se nesmí překročit. 

Obama a jeho červená linie

Naivně se pokoušel o nějaký restart vztahu s Ruskou federací, když ta bez skrupulí masakrovala mnohonásobně slabší Gruzínce. Dohodl pro Spojené státy ostudnou dohodu s Teheránem. Vykašlal se na vládu práva a nechal pro migranty z jihu téměř nekontrolovatelný průchod.

Když tyto autoritářské režimy a další „rouge states“ viděly, že Spojené státy nemají vůli k tomu, aby vůči nim užily sílu, došlo jim, že si mohou dělat, co chtějí.

Příchod Trumpa a vláda republikánů

Zvolení Trumpa bylo poznamenáno zasahováním Kremlu do procesu prezidentské volby v roce 2016. Přiznám se, že jsem během soutěže republikánských kandidátů měl jiného favorita (Johna Kasicha, guvernéra Ohia, jehož původ vede do Československa). Sledovat volbu mezi Clintonovou a Trumpem mi připadalo, jako kdyby si Američané vybírali mezi stejnými zly.

Musím však konstatovat, že jsem se mýlil. Zvolení Hillary by znamenalo pokračování politiky Baracka Obamy. Slabost Spojených států by nechávala dveře v Evropě otevřené Kremlu a komančům z Pekingu. Islámští teroristé by měli mnohem větší sebevědomí, Teherán by si troufal víc, než dosud.

To se naštěstí nestalo. Byť tedy Kreml měl svého favorita, vypadá to, že si vsadil na špatného koně. Za Trumpa s podporou Kongesu mluví činy.

Na spojence je vyvíjen tlak, aby na svoji obranu dávali 2% HDP. Je znovu vyvíjen tlak na teroristické režimy v Íránu i na Kubě. Na jaře se proti Kremlu očekává nová vlna sankcí, která mnohem citlivěji zasáhne Putinovo okolí. Byla podpořena mise v Afganistánu a Iráku.

Změnila se strategie vnitřní obrany a nyní to vypadá, že Trump a republikánské okolí bude chtít uzbrojit jak Kreml, tak i Čínu, která je na hraně velmi závažných ekonomický problémů. Jako za časů Reagana.

Závěr

Už jsem nejednou vyjádřil názor, že by Evropa měla následovat vnější politické kroky Spojených států. Týká se to podpory Izraele, jednání s režimy sponzorujícími terorismus (Rusko, Írán, Čína a další) z pozice ekonomické a vojenské síly (ne nutně v podobě konvenčních útoků).

Obávám se však, že k tomu v nejbližší budoucnosti nedojde. V zemích EU z velké  části vládnou socialisté, kteří se odmítají starat o vlastní obranu. Vedení EU někdy dokonce oponuje krokům Washingotnu. Pro mě zcela nepochopitelně.

Zaplať pánbůh aspoň za to, že USA mají dostatek odvahy na to, aby se postaraly o zachování bezpečnosti západní civilizace. Nechci se ani představovat situaci, kdy by naše bezpečnost měla být svěřena do rukou slabých levicových lídrů. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.