Německý politický cynismus

Úvodem

Krátký komentář ke včerejšímu setkání německé a ruského ministra zahraničí. Zaujaly mě dva body, které jasně ukazují, jak teď německý vládnoucí establishment přemýšlí. A je to věru smutný pohled.

Role Německa v EU

Německo je jednou z dominantních sil evropské integrace. Svůj vliv se snaží využívat k tomu, aby prosazovalo svoji politiku. Až sem se to zdá být v pořádku. Koneckonců, každá země se snaží prosazovat to, co je pro ní výhodně.

Úspěch pak závisí od několika faktorů. Můžete být velký a silný. Můžete mít skvěle fungující ekonomiku. Můžete těžit z reputace. Případně mít kombinaci všech těchto faktorů. Dokud jsou zájmy členů a spojenců ve shodě (alespoň v těch základních a skutečně důležitých bodech) nevyvolává jednání jednotlivých zemí příliš velký konflikt.

Zatímco o velikosti, síle a solidní německé ekonomické nelze pochybovat, otázka reputace a kreditu začíná být pro Berlín otázkou bolestivou.  Tam, kde se Merkel a její vláda snažila působit jako etalon ochrany zájmů spojenců, vzájemného porozumění a spolupráce (a neméně častého moralizování), teď přichází tvrdá lekce německého cynismu.

Spolupráce mezi Berlínem a Moskvou

Jak jinak si totiž vysvětlit sílící spolupráci mezi Berlínem a Kremlem a neschopnost německé vlády razantně odsoudit agresivní politiku Ruské federace?  Včera došlo k dalšímu jednání mezi Lavrovem a Maasem (oba ministři zahraničí). Pro středovýchodní Evropy jsou nejdůležitější dvě otázky.  1) Jednoznačné odsouzení ruské agrese proti Ukrajině v Kerčském průlivu

2) Odmítnutí stavby plynovodu Nord Stream 2

Ani v jednom z těchto případů to totiž nevypadá, že by Německo bylo odhodlané něco razantního změnit.

V prvním případě se Heiko Maas, stejně jako německá diplomacie, zmohl pouze na konstatování, že je potřeba deeskalovat situaci.

Neřekl, že by Rusko mělo upustit od agrese. Neřekl, že Německo příjme nové sankce, které potrestají kremelský režim za jasný akt agrese. Je to v podstatě to samé, jako kdyby ženu, která je znásilňována dvakrát větší chlapem, odbyl tím, ať deeskaluje napětí (jinými slovy, ať se nechá znásilnit a moc u toho nekřičí).

Pokud jde o druhý případ, pak je situace ještě o poznání jasnější. Předevčírem Maas řekl,že ani americké sankce nový plynovod nezastaví. Může se stát pouze to, že západní firmy budou z daného obchodu vyloučeny. Rusko prý ale postaví plynovod samo.

Co z toho plyne?

Jinými slovy je Berlín odhodlaný dotáhnout obchod do „zdárného konce“.  Vláda německé kancléřky tak jde opakovaně proti bezpečnostním zájmům svých spojenců. Nejnověji například Rumunsko (které má předsednictví EU) začalo přípravu na zpřísnění legislativy, která by potenciálně mohla celý projekt zastavit.

Podporu takový návrh bude mít zejména v Polsku a baltských státech, kde se nejvíc obávají dopadů nového plynovodu na jejich (nejen) energetickou bezpečnost. Nemluvě o Ukrajině, která by mohla ztratit svůj význam tranzitní země, čímž by se ještě víc posílil vlivu Kremlu v zemi. 

Závěrem

Jedna věc je poslouchat to, co je řečeno. Jinou  je ovšem sledovat činy. A na případu Německa jasně vidíme, že se slova rozchází s činy. Proto v zahrančněpolitických a bezpečnostních otázkách ztrácí Berlín svoji kredibilitu a jen stěží může poučovat ostatní o tom, jak se chovat. 

Jednou nás taková nezodpovědnost bude stát mnohem víc než pár miliard dolarů zisku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.