Válka v Libyi: chápeme nebezpečí, které nám od Ruska hrozí?

Reading Time: 8 minutes

Vyvolá Rusko migrační vlnu v severní Africe?

Události arabského jara, které začaly před osmi lety. Představovaly naději na demokratizaci společnosti v řadě zemí severní Afriky a Blízkého východu. Od Tunisko, přes Egypt až po Sýrii. Pokud se podíváme od první zmíněné na východ, všude došlo nepokojům.

Někde se změnil režim, někde se naopak konflikt přelil v krvavou občanskou válku. Sýrie a Libye – dvě země, které se proměnily ve válečnou zónu.

Sýrie se kromě války vlády proti svému vlastnímu obyvatelstvu, stála také místem geopolitického střetu několika světových i lokálních mocností. Za šest let přišla o podstatnou část své infrastruktury, některá města byla kompletně srovnána se zemí. Zemřely stovky tisíc lidí a milióny jich utekly.

Váleční uprchlíci a ekonomičtí migranti (nejen z této blízkovýchodní země), kteří v roce 2015 přišli do Evropy, způsobili hlubokou politickou krizi. Vyostřily se vztahy mezi V4 a některými státy západní Evropy. Zavřením hranic někteří členové EU téměř zpochybnily samotnou existenci Schengenského prostoru.

A zatímco se ze syrské války stala jasná a evidentní hrozba také pro nás, u Libye to už tak jasné není. Přitom nebezpečí masivní migrační vlny a ještě hlubší politické krize je mnohem větší než v případě Sýrie.

Vývoj situace

Předem upozorňuji, že můj popis je velmi stručný, kdo si chce číst o poválečném vývoji v Libyi, nechť si poslouží.

První občanská válka

Arabské jaro velmi silně zasáhlo také tuto severoafrickou zemi. V roce 2011 protesty přerostly v ozbrojené střety mezi vládou a demonstranty. Plukovník Kaddáfí, který v té době byl u moci již více než čtyřicet let, neváhal proti demonstrantům použít armádu. Nezůstalo však pouze o pozemního vojska. Využívána[1] byly i bombardéry, které zabíjela neozbrojené civilisty.

Tyto brutální metody k potlačení povstání, vedly Radu bezpečnosti OSN k přijetí rezoluce, která by civilisty ochránila. Byla zřízena bezletová zóna, která měla ukončit nálety na civilní obyvatelstvo.

Rezoluce č. 1973 zároveň opravňovala k tomu, aby byly použity všechny nezbytné prostředky pro ochranu obyvatelstva. Šlo o aplikaci principu R2P, tedy odpovědnosti státu za neporušování lidských práv vůči vlastnímu obyvatelstvu.

Pojem „všech nezbytných prostředků“ byl nakonec vykládán velmi široce. Koalice, která se v březnu 2011 dostala pod velení NATO, se nakonec nespokojila pouze s bezletovou zónou. Docházelo k bombardování jednotek Kaddáfího.

To nakonec vedlo k převaze povstaleckých sil, které převzaly moc. Plukovník Kaddáfí byl během lynčování zabit.

Převzetí moci

NTC

Povstalci již během února roku 2011 vytvořili tzv. Přechodnou národní radu (zkratka NTC). Ta v podstatě sdružovala jednotná povstalecká hnutí a měla připravit Libyi na vývoj po Muammaru Kaddáfím.

Po jeho pádu měla NTC několik naprosto základních úkolů. Obnovit zničenou infrastrukturu a vybudovat nezávislou justice. Za cíl měl rovněž odzbrojení milic, které se podíleli na bojích. Klíčovou roli při tom mělo hrát zajištění bezpečnosti v zemi.

Téměř ve všech úkolech došlo k selhání (částečně kvůli velkým ekonomickým problémům, do kterých se Libye dostala, částečně kvůli neshodám, které panovaly mezi jednotlivými názorovými proudy).

GNC

V červenci roku 2012 proto proběhly první volby. Na místě NTC vznikl tzv. General National Congress (zkratka GNC). Mělo jít rovněž o přechodný orgán, který měl existovat po dobu 18 měsíců a být v roce 2014 rozpuštěn.

Úkoly měly být téměř totožné s těmi, který byly dány předchozímu orgánu. Novinkou se ovšem stalo vytvoření nové libyjské ústavy, jež měla z této severoafrické země vytvořit konstituční republiku.

Nicméně ani GNC nebyl schopen se situací pohnout. Velkou roli hrálo několik faktorů, mezi které patřil také vliv islámistů. Zajímavostí ovšem je, že islámistů byla v novém parlamentu menšina (méně než liberálů či centristů).

Bezpečnostní situaci v zemi se ovšem stále zhoršovala a například v roce 2012 došlo k napadení amerického konzulátu v Benghází, kde zemřeli američtí občané.

Když mělo v roce 2014 dojít k novým volbám, GNC to odmítl. Poslanci si svévolně prodloužili mandát o jeden rok s tím, že potřebují čas na vypracování nové ústavy (vypracována byla pouze přechodná). To vyvolalo protesty v Tripolisu i Benghází.

Druhá občanská válka

K volbám nakonec došlo, i když za mizerné účasti (necelých 18%). GNC měl být nahrazen tzv. House of Representatives (HoA), kterému měl také předat moc.

Do takto nestabilní situace vstupuje generál Khalifa Haftar. Ten se v roce 2014 prohlásil za velitele Libyjské národní armády. Ta se skládala jednak z bývalých příslušníků Kaddáfího armády, která byla po bojích rozpuštěna, jednak ze žoldáků a dále z různých bojových uskupení.

Khalif Haftar následně spustil operaci Dignity, kterou prezentoval jako boj s teroristy. Poté, co byl v odražen silami tzv. Libyan Dawn Coalition, se znovu ustanovil GNC. Poslanci z HoA utekli na východ země, do Tobruku.

Důležité je ovšem zmínit, že nejvyšší soud v Libyi prohlásil existenci HoR za nezákonnou, protože mělo dojít k porušení přechodné ústavy.

Země se tak rozdělila na několik částí, kde mezi dva největší hráče patří vláda v Tripolisu a ta v Tobruku, které de facto vládne generál Haftar.

Další vývoj

V roce 2015 došo mezi znesvářenými stranami k uzavření politické dohody. Vznikl tzv. General National Accord (GNA). Šlo o exekutivní funkci, de facto vládu. Zákonodárným orgánem měl být HoA a jako poradní sbor měl sloužit State Council.

I když na papíře měl takový systém fungovat a sjednotit tak zemi, pravdou zůstávalo a zůstává, že je země rozdělená a obě strany usilují o to, aby se staly mocenským suverénem.

Mezinárodní uznání

Dohodu z roku 2015 zprostředkovala OSN. Samotné mezinárodní společenství však vládu ve východní Libyi neuznává. Oficiální představitelem Libye ve světě je tak vláda v Tripolisu. A s tou také mezinárodní společenství jedná.

Nepřehlednost?

Jak sami můžeme vidět, že situace v zemi, které 40 let vládl armádní diktátor, je značně nepřehledná. Ofenzíva, kterou spojenci v roce 2011 spustili, za sebou zanechala mocenské vakuum.

Nikdo ovšem neměl dostatek síly, aby ho sám vyplnil. V některých místech se tedy boj o moc odehrával mezi islámisty, bývalými jednotkami Kaddáfího, umírněnou opozicí, ale místní berbery.

Nebudu zde hodnotit nijak obšírně hodnotit dopady odstranění Kaddáfího. Pravdou ovšem zůstává jedna věc. Jeho odstranění uvrhlo zemi do chaosu. Spojené státy, které vedly koalici, evidentně neměly žádné plány s poválečným vývojem této severoafrické země.

Ponecháním svému osudu tedy uvrhli do nestability a značných ekonomických problémů [2]. Ze země se stalo bezpečnostní riziko. A to zejména v situaci, kdy docházelo ke zvyšování aktivit IS a islamistických skupin napojených na al-Kajdu.

Migrace

Tím se pomalu dostáváme k problému migrace. Díky nestabilitě a v podstatě neexistenci suveréna, která by dokázal chránit hranice, dochází na území Libye k téměř nekontrolované migraci z Afriky.

Problém ovšem netvoří pouze migranti z Afriky, ale také možný pohyb samotných Libyjců. Vzhledem ke špatné bezpečnostní situaci, nedostatku čisté pitné vody a základní lékařské péče, se do stavu humanitární nouze dostává více než jeden milión lidí.[3]

V Libyi se nachází statisíce lidí, kteří hledají azyl[4]. Stovky tisíc lidí jsou pak vnitrostátními uprchlíky.[5]

Pokud jde o migraci po trase Středozemního moře, pak 90% migrantů vycestuje právě z Libye.[6] Protože se tento problém bezprostředně týká Evropské unie, resp. Itálie jakožto její členské země, snaží se EU spoluprací s libyjskými orgány migraci omezovat.

Brusel v této věci Tripolisu poskytl více než €200 miliónů. Důležité je tady ovšem onen Tripolis, protože pouze ten je mezinárodně uznáván. Problémem ovšem je, že ten ovládá pouze část pobřeží a ani zdaleka nemá a vlastně ani nemůže mít kapacity na nějaké velké pobřežní operace (otázkou je také to, jestli má vůbec vůli něco dělat).

Myslím, si tedy, v tomto bodě již lze mít představu o tom, jak velký potenciální problém zde hrozí.

Vstup Ruska do hry

V tomto bodě to ovšem začíná být mnohem zajímavější. Ač se Kreml snažil jednat se dvěma stranami a v Moskvě se objevil jak premiér vlády z Tripolisu (al Sarraj), tak generál Haftar, pravdou je, si Kreml nejspíš vybral stranu.

V podstatě několik let se objevují zprávy o tom, že ruské jednotky (zejména žoldáci z Vágnerovy armády) operují na území východní Libye. The Sun, ač bulvární deník, přišel, s odvoláním na zdroje v britských tajných službách, se zjištěním, že na území východní Libye nyní pouze i ruský Specnaz a FSB. [7]

Zároveň říká, že Rusko vybudovalo ve městě Tobruk a Benghází vojenské základny. Na území východní Libye také s největší pravděpodobností rozmístilo raketové systém protivzdušné obrany S-300 a protilodní rakety Kalibr.[8]

Podle zjištění ruské televize RBK (РБК) Rusové přesouvají své jednotky do východní Libye již několik měsíců.

O co Rusům jde?

To nelze s naprosto jistotou říci. Na druhé straně můžeme předpokládat, co je jejich cílem a to vzhledem k jejich chování v Sýrii.

Vypadá to totiž, že pro ně má generál Haftár největší předpoklady pro to, aby se stal stabilizačním a spojovacím prvkem pro celou Libyi. To by tedy znamenalo, že Kreml je ochotný podpořit možnou ofenzívu LNA (Libyjské národní armády) proti vládě v Tripolisu, stejně jako proti jiným aktérům probíhající války.

Moskva tedy může potenciálně získat hodně, aniž by musela vynaložit tolik ekonomických a personálních sil jako v Sýrii.

Předně by získala strategickou pozici pro působení ve východním Středomoří a možným přesahem i jeho západní části. Není potřeba být naivním a nedomnívat se, že Rusko nepomáhá převaděčům a různým pašeráckým gangům, které dostávají lidí do Evropy.

Pozice Západu

Domnívám se, že bezpečnostní analytici a lidé příslušní dělat zásadní rozhodnutí v EU a NATO. Nicméně z těch informací, které máme, můžeme přemýšlet nad možnostmi, které jsou na stole.

Rusko vyjádřením politické a vojenské podpory získává mnohem větší pákový efekt vůči svým geopolitickým oponentům

Mentální cvičení – možný scénář vývoje

Předpokládejme, že po dostatečném vyzbrojení, vycvičení a zásobování generál Haftár spustí ofenzívu. Vytvoření masivní migrační vlny by plnou silou udeřilo na Itálii. Už nyní napjaté vztahy by hrozily výbuchem nepokojů a stále větším tlakem na vládu v Římě.

Itálie požaduje větší pomoc od svých spojenců, kdy se bude snažit tlačit na přerozdělování migrantů do ostatních zemí Evropy. Příkopy jsou stále hlubší, protože se adekvátní pomoci nedostává. Proruská vláda se rozhodne přímo jednat s Moskvou. Požaduje po ní zastavení bojů a pomoc se zpomalením migračních toků.

Moskva souhlasí, ale požaduje protislužbu v podobě zrušení protiruských sankcí v otázce napadení Ukrajiny. Itálie souhlasí, protože ji mnoho možností nezbývá. Přidávají se další země, které již dříve koketovaly s myšlenkou zrušení sankcí, ale z nějakých důvodů nechtěly porušit jednotu. Rusko chápe, že se mu otevírá další cesta pro tlak vůči Kyjevu. Dále si můžeme domyslet, co by se mohlo stát (např. ofenziva na Donbase).

Co lze dělat?

To je víc než dobrá otázka. Základním východiskem je řízenost a kontrolovatelnost migrační vlny a její trvalé snižování. V takovém případě musí Západ bránit tomu, aby bylo toto východisko narušováno. To znamená, že se musí rozhodnout, kterou stranu bude nadále podporovat a s kým se domluví.

Ideální by samozřejmě bylo, pokud by došlo ke vzájemné dohodě znesvářených stran, obnovení jediné vlády s mocenským monopolem na celém území Libye. Samozřejmě s možnou budoucí dohodou s spolupráci ve věcech migrace.

To by ale ovšem příliš nevyhovovalo Rusku, které by ztratilo svůj vliv a možnost nadále rozdělovat Západ a získávat na jeho úkor strategickou výhodu. Mohlo by tedy dojít ke konfrontaci. Evropští spojenci by mohli využít své vojenské síly a převahy v této části Středozemního moře a řešit situaci silovou cestou. Zejména k tomu, aby přispěli ke zrychlenému konci konfliktu a stabilizaci země.

Zároveň by mohli nadále stupňovat ekonomický tlak na Rusko. Tato schopnost se ovšem bude úměrně snižovat natolik, nakolik budou na území Itálie  nekontrolovaně přicházet další desítky a stovky tisíc migrantů. Ty nebude kam vracet (rozhodně ne do jasné válečné zóny).

Že bychom se vojenské konfrontace s Ruskem nemuseli obávat natolik, abychom se ji za každou cenu vyhnuli, ukazuje i případ ze Sýrie. Rusové oficiálně nikdy nepřiznali, že Spojené státy zabily několik stovek jejich vojáků poté, co se ti snažil útočit na Kurdy. Tím si zachovali tvář před vlastním obyvatelstvem a možností používat takový scénář opakovaně.

Vojenská operace je ovšem řešením velmi nákladným. Nejen z hlediska ekonomického ale také z hlediska hledání podpory místního obyvatelstva, které vidělo, jak dopadla nepříliš promyšlená akce proti Kaddáfímu.

Pozice České republiky 

Ve výše popsaných případech by mě zajímala reakce naších politiků. Pokud se Rusko bude snažit vyvolat migrační vlnu ze severní Afriky, nevyhneme se tomu, že se bude potřeba rozhodnout, co udělat.

Otázkou tedy bude, zdá-li se rozhodneme postavit na stranu naších spojenců a situaci společně řešit (např. vysláním vojenského kontingentu a materiální pomoci). Anebo se budeme nadále izolovat a tvářit se, že se nás problém netýká. Ani v jednom případě by to ovšem pro politickou elitu neznamenalo snadné rozhodování.

Pokud bychom tedy chtěli pomáhat přímo na místě, jak náš premiér několikrát říkal, bude potřeba obětovat zdroje i politický kapitál. Nejsem si ovšem jistý, jestli toho Babiš bude schopný.

Závěr

Mocenské vakuum vyplnil jeden velký hráč, který teď ve své podstatě drží karty a tím dostává ostatní do složité, až bezvýchodné situace.

Potenciální migrační vlna, která by svoji velikostí překračovala tu v roce 2015, by představovala mnohem hlubší politickou krizi, než jakou jsme zažili v případě migračních kvót.

EU prozatím nijak nereaguje na možné zhoršení situace. Zvlášť zarážející je to v situaci, kdy se bez jakýchkoli pohyb jedná o naši bezprostřední sféru vlivu. Pasivitu Západu nejsem schopen pochopit a mám velké obavy o to, aby se nám takový přístup nevymstil.

Musím však konstatovat, že dokud nebude politická vůle, nemůže se vůbec nic změnit. Místo tvůrců našeho osudu tak budeme pouze diváky.

P.S.

Velmi by mě zajímal názor tzv. vlastenců, kteří si myslí, že Ruská federace stojí na naší straně. Teď máte prokazatelný příklad toho, že se Rusko chystá jednat i proti České republice. Stále budete lobbovat za jeho zájmy anebo se zachováte jako skuteční vlastenci a podpoříte vlastní zemi?

Co jste ochotni obětovat tomu, abyste zachovali bezpečnost vlastní země a bezpečnost svých blízkých?


[1] https://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/africaandindianocean/libya/8339347/Libya-Muammar-Gaddafi-fires-on-his-own-people.html

[2] Drtivá většina bohatství Libye pochází z těžby ropy. Země má bohaté zásoby a před občanskou válkou dokázalo vyprodukovat až 1 600 000 barelů ropy denně. Po občanské válce a značném poškození rafinérií číslo spadlo téměř na nulu. Poté, co generál Haftár obsadil některá ropná pole a rafinérie , došlo k navýšení produkce ropy na 900 000 barelů denně. Pravdou ovšem zůstává, že číslo je téměř dvakrát nižší než před začátkem konfliktu.

[3] http://www.unhcr.org/libya.html

[4] http://www.globaldtm.info/libya/

[5] tamtéž

[6] http://www.unhcr.org/libya.html

[7] https://www.thesun.co.uk/news/7448072/russia-missiles-libya-warlord/

[8] https://meduza.io/en/feature/2018/10/11/russia-is-suspected-of-deploying-troops-to-libya-but-what-s-moscow-s-play-in-this-muddy-conflict


Přátele, líbí se Vám tento blog? Neváhejte přispět i symbolickou částkou, která pomůže dalšímu rozvoji! Peníze můžete poslat buď převodem na účet č. 2535334153/0800 

anebo můžete využít vymožeností dnešního světa a peníze poslat po naskenování QR-kódu vaším mobilním telefonem. 

Díky!